Je univerzální pravdou, že děti se vždy lépe chovají kolem jiných lidí, než jsou jejich rodiče. Četla jsem o tom články dětských behaviorálních psychologů a viděla jsem to na vlastní oči. Ve chvíli, kdy by naše chůva prošla dveřmi, moje dítě – uprostřed záchvatu vzteku – jí narovnalo záda, otřelo slzy a běželo, aby se ujistilo, že má ustlanou postel. A učitelka mého předškolního dítěte se vždy tváří zmateně, když se ptám, zda moje dcera odmítla sníst oběd nebo si během spánku klidně lehnout na postýlku.
Není tedy těžké si představit, jak se k nám v těchto týdnech v sebeizolaci – kdy jedinými dospělými autoritami, se kterými se moje děti zabývají, chovali drahá máma a táta – chovali.
ve skutečnosti jedna z nejčastěji používaných frází v naší domácnosti bylo: 'PROČ MĚ NIKDO NEPOSLOUCHÁ?!?!'
Je univerzální pravdou, že děti se vždy lépe chovají kolem jiných lidí, než jsou jejich rodiče.
Bylo to však kolem osmého neúspěšného spánku v řadě, kdy jsem měl zjevení. Dříve jsem používala širokou škálu strategií, abych přiměla své dvě děti, aby dodržely odpolední spánek – něco, co moje 3leté dítě beze zbytku vzalo pod dohled naší chůvy a něco, co moje 5leté dítě stále dělalo ve škole. Domluvil bych se s nimi vysvětlením dlouhodobých výhod spánku. Uplatil bych je sliby filmového večera nebo dezertu. Prosil bych je s posledním kouskem důstojnosti, který jsem ještě měl. Při možná nejméně účinném pokusu bych to ztratil a křičel na ně, což vedlo k tomu, že se všichni dostali do louže slz a nespali.
Ale pak jsem si vzpomněl na ty blažené dny, kdy jsem posílal své dítě do školy, a byl jsem vlastně šílený, že se zdálo, že poslušné děti tak snadno přijdou ke svým učitelům.
Tehdy jsem vyhrkl: Pokud si nelehneš tiše do postele, dokud neskončí čas spánku, zavolám paní Pritchittové*.
Mé dceři spadla čelist. Její záda ztuhla. 'Co?' řekla tiše.
„Přesně tak. Paní Pritchittová mi řekla, že ve škole musí každé dítě zůstat celou dobu ve své postýlce, a řekla mi, že její studenti by měli doma dodržovat stejná pravidla. Mám její telefonní číslo přímo tady a řekla mi, abych jí zavolal, pokud neposloucháš.“
Myslím, že jsem ještě nikdy neviděl, jak moje dítě vklouzlo pod peřinu tak rychle. Dokonce i moje nejmladší, zmatená a zaskočená, následovala její příklad a otočila se ke mně zády, když se schoulila pod prostěradla.
Povedlo se! Nemohl jsem tomu uvěřit.
Sdílela jsem příběh úspěchu se svým manželem a slíbili jsme, že tuto nově nalezenou sílu využijeme zodpovědně. Nechtěli jsme to přehánět, ze strachu, že by to zmírnilo následky, a tak jsme si vyhrožování telefonátem učitelů vyhradili pro zvláštní okolnosti, jako když děti odmítly na naší odpolední procházce vyrazit směrem domů a já se musel vrátit na schůzku. Nebo když moje nejmladší dcera rozmotala svou šestou roli toaletního papíru během dvou dnů. (Pro ni vyhrožuji, že zavolám naší chůvě.)
Slíbili jsme, že tuto nově objevenou sílu využijeme zodpovědně. Nechtěli jsme to přehánět, ze strachu, že by to zmírnilo následky, a tak jsme si vyhrožování telefonátem učitelů vyhradili pro zvláštní okolnosti.
Někdy dokonce hodíme tuto nezaslouženou učitelku pod autobus s tím, že tvrdíme, že ona je ta, kdo určuje pravidla, a my je jen prosazujeme: 'Chci, abys taky mohl lepit nálepky na zeď, ale paní Pritchittová řekla, že to nemůžeme!'
Jednou můj nejstarší zavolal náš blaf. Poté jsem „vytočil“ svůj iPhone, přiložil si ho k uchu a vedl tříminutový jednosměrný rozhovor: „Dobrý den, paní Pritchittová. . . . Ano, to jsem zase já. . . . Ano, neposlouchá. . . . já vím! Také jsem si myslel, že je lepší posluchačka! . . . Tentokrát? No, ona odmítá –“
V tu chvíli na mě moje dítě upíralo ty zoufale vytřeštěné oči, jako by mlčky souhlasilo s jakýmikoli podmínkami, kdybych ji přestal vyčítat jejímu učiteli.
Nevím, jak dlouho tento trik vydrží, a nevím, jestli by dětští terapeuti nad nepravdivou taktikou zklamaně kroutili hlavou, ale je mi to teď jedno. Funguje to a já jsem zoufalý rodič bez autority. Pokud si myslíte, že to dokážete lépe, přijďte. Počkej, to nemůžeš.
* Změnil jsem jméno učitelky, aby se o mé lži nedozvěděla. Vidět? I já se bojím učitelů.
