Mohu puh-lease zavolat Gaga? zeptala se mě moje skoro 7letá dcera dnes ráno v 7:15, 10 minut předtím, než měl přijet její autobus. Pokud by se jednalo o ojedinělý incident, určitě bych souhlasil s rychlým telefonátem a byl bych šťastný, že si moje dcera a moje matka (která je shodou okolností také moje nejlepší kamarádka) vytvořily tak pevné pouto.
Místo toho jsem byl jen naštvaný, hlavně proto, že to bylo počtvrté za posledních 24 hodin, kdy moje dcera vznesla stejnou žádost, a to nepočítám hrstku případů, kdy mi přejela telefonem a bez ptaní zavolala babičce.
Chápu, že moje máma se jen snaží pomoci, ale bylo by hezké mít pocit, že moje pravidla jsou respektována a dodržována.
Dáme babičce pokoj, zlato, odpověděl jsem. Můžeme jí zavolat po škole. Potom začaly vodárny, a protože bylo 7:15 ráno a já jsem si ještě nestihl uvařit kafe, ustoupil jsem s tím, že telefonát je menší ze dvou zel a dovolit to je nejlepší způsob, jak se držet své survivalistické rodičovské filozofie.
Několik minut mluvili tichými, láskyplnými tóny (slyšel jsem obě strany rozhovoru, protože moje dcera si myslí, že můj telefon funguje pouze v režimu reproduktoru), než jsem je donutil vypnout, aby moje dcera nezmeškala autobus. Když jsem ji vytáhl ze dveří, zavolal jsem zpět mámě. Je mi líto, že je tak posedlá ti zavolat, řekl jsem. Ach, to se mi líbí, odpověděla moje máma. Prosím, ať mi volá, jak chce.
A tady je ten problém. Jak blázen do mé matky jako moje dcera, moje matka je do ní stejně šílená. Teoreticky to zní jako dobrý problém, ale ve skutečnosti to vypadá, jako by se překračovala nějaká neviditelná hranice. Je to, jako by se moje dcera a moje matka (o které je známo, že kazí moje děti prohnilé) postavily na jednu stranu té hranice, zatímco já jsem usazena na opačné straně. A ta strana je zóna „zlá máma“.
Nemohu vám říct, kolikrát moje dcera proti mně postavila mou vlastní matku. Budeme všichni spolu na krátké návštěvě nebo na delší dovolené a ona se rozhodne, že chce třetí kornoutek zmrzliny nebo více času u obrazovky, kterému jsem už řekl ne. Tak se chytne a uteče k babičce, která se pak pokusí mezi námi dvěma domluvit. Co když si dá jen půl kopečku zmrzliny? Nebo jen dalších 10 minut času stráveného na obrazovce?
Chápu, že moje máma se jen snaží pomoci, a opravdu, kdo chce vidět rozrušeného vnouče? Ale bylo by hezké mít pocit, že moje pravidla jsou respektována a dodržována, i když je v budově starší generace. Jsem přece matka a nemělo by platit, co říkám? Moje dcera by samozřejmě řekla ne, zvlášť když moje pravidla nejsou v souladu s tím, co chce ona, a ví, že babiččina pravidla jsou vytvořena výslovně proto, aby potěšila její jedinou vnučku.
Příští týden se my tři – máma, dcera a babička – vydáme na prodloužený víkend na holčičí výlet na pláž. Je to třetí rok, co jsme jeli, a jsem si jistý, že si opět budu připadat trochu jako třetí kolečko na jejich milující dovolené plné mazlení. Několikrát se budu muset rozhodnout, zda dám nohu dolů (a vypořádám se s konfliktem, který to způsobí), nebo se nechám ovlivnit matčiným naléháním, že dát mému dítěti „ještě jeden“ z toho, co momentálně chce, je lepší a laskavější volba.
Když se však podívám z té lepší stránky, alespoň to, že moje dcera dává přednost babičce, znamená, že si mohu odpočinout od toho, kdo je vždy velí. Ať se babička ujme vedení. Budu číst svou knihu. A určitě si dejte všechny kornouty zmrzliny, jaké chcete.
